Když jsme si dceru přivezli domů z porodnice a mysleli si, že jsme připravení, ukázala nám pravý opak. Již v porodnici kvůli jejímu pláči nám sdělili, že miminko bude osobnost. A pláč nepřestával. Neustále jsme ji chovali v náručí, protože jakmile jsme ji jen na chvilku položili, spustila znovu. Z neustálého pláče nebylo ani možno poznat, co dceři chybí nebo co v daný moment potřebujete. A tak jsme nějak museli odhadovat, kdy má asi hlad, kdy jí může třeba trápit počůraná plenka nebo bříško. Nijak jsme se neposunuli a ze škály časového množství pláče, který je ještě pro miminko v pořádku jsme usoudili, že problém bude určitě jinde než v její osobnosti.

Neměli jsme žádnou předchozí zkušenost a dcera začala mít problém s kojením, tak jsme namátkou oslovili několik laktačních poradkyň. Uspěli jsme až napotřetí. Měli jsme velké štěstí, že jsme potkali právě ji. Upozornila nás na hypertonus a jak s ním pracovat, navrhla pozice a techniku při kojení, možnosti uspávání a další doporučení.

Poté, co se dcera trochu zlepšila a odbouralo se nejhorší, ji napadlo, že problém může být ještě hlubšího charakteru. Doporučila nám specialistku, která u dcery zjistila kiss syndrom. Po několika návštěvách, mnoho času cvičení, uvolnění krčku a obličejových svalů byla najednou dcera jak vyměněná. Byla uvolněná, sama začala usínat v postýlce a poprvé bylo vidět, jak moc se jí ulevilo. To vše trvalo asi čtvrt roku. Nebyla to nakonec jen laktační poradkyně, ale osoba neuvěřitelně zkušená a všestranně vzdělaná s holistickým přístupem k věci.

Po narození syna jsem si pak uvědomil, jaký je obrovský rozdíl mezi miminkem, co má velké a ne lehce zjistitelné trápení a miminkem, co je spokojené. I přes to jsme po předchozí zkušenosti nechtěli nic podcenit a u syna si zvolili preventivní návštěvy, aby to tak zůstalo.

Nikdo si z našeho okolí moc nedokázal představit, jak náročný začátek to pro nás i pro dceru byl. Ano, mít doma novorozence je pořádný kus práce, ale když máte možnost sledovat signály, které miminko vysílá z hlediska svých potřeb, je to mnohem jednodušší. Díky těmto dvěma rozdílným zkušenostem jsem si uvědomil, jak těžké to mohou mít někteří rodiče. Rodiče, kteří se zoufale snaží a přesto nic nefunguje a zapomínají při tom sami na sebe. Rodiče, kteří neustále hledají a nevědí, na koho se mohou s důvěrou obrátit.